Je SPD fašistickou stranou?

Od počátků mediálního alarmismu spjatého s globálním problémem uprchlické krize, spojené s válečnými konflikty na Blízkém východě, vzniklo v českých končinách mnoho stran a spolků na tento alarmismus přímo reagujících. Absence správných konkrétních řešení ve veřejném prostoru nahnala mnoho vyděšenců do náručí právě těchto nových, či do té doby bezvýznamných spolků, které nabízely řešení špatná, i když jednoduchá. Rostoucí síla těchto spolků a stran později zase vyvolala hysterii mezi liberály a ultralevicovými sektami, kteří začali následně hovořit o nárůstu fašistické hrozby. Tento další alarmismus se opět výrazněji projevuje mezi těmito lidmi nyní po volbách, ve kterých výrazně uspěla SPD Tomia Okamury. 

t

Liberální hysterie

Nikdo z marxistů nepochybuje o tom, že nárůst popularity SPD je problémem. Stejně tak vidíme problém v nárůstu rasistických, xenofobních a jiných reakčních tendencí v naší společnosti, které způsobují nesmyslný rozkol mezi příslušníky třídy pracujících. Uvědomujeme si ovšem, že abychom mohli správně léčit nějakou společenskou nemoc, musíme být schopní nejdříve určit správnou diagnózu. Proto se neoháníme slovem „fašismus“ bezmyšlenkovitě, ale pojmenováváme tak jen takové skupiny, které tomu popisu odpovídají. Úkolem každého marxisty je umět správně analyzovat. Pokud budeme vědět, s jakým problémem se potýkáme, bude pro nás daleko jednodušší jej správně řešit. Liberálové a ultralevicové sekty mají oproti tomu ve zvyku vidět fašismus na každém rohu. Dělají tak stejnou chybu jako německá Komunistická strana ve 20. a 30. letech dvacátého století, kdy označovala jako fašistické mnoho z reakčních buržoazních stran a dokonce i reformistické dělnické organizace, což způsobilo zmatení mezi pracujícími a jejich štěpení před sílící Hitlerovskou hydrou.

Uvědomujeme si zároveň, že uprchlická krize neustále probíhá a bude probíhat tak dlouho, dokud bude existovat kapitalismus, který jí přímo způsobil a stále způsobuje. A to jím způsobenými změnami klimatu, vysáváním nerostného bohatství rozvojových zemí do kapes velkokapitálu a imperialistickým válečným rozvratem mnoha zemí třetího světa, zejména zemí Blízkého východu a severní Afriky. Kapitalismus a jím tvořenou hrozbu fašismu může ukončit pouze světová socialistická revoluce pracujících, neseparujících se vzájemně na základě barvy kůže. V první řadě je třeba se ptát na to, co to je fašismus, a zde nám velmi mohou pomoci zkušenosti z historie, abychom neztráceli hlavu při sebemenším politickém otřesu.

DSC00606

Stát – nástroj diktátu

V první polovině 20. století vdechl světový kapitalismus život novým formám vlády, daleko brutálnějším a zákeřnějším, než kdy dříve. Toto období bylo charakteristické mnoha významnými historickými událostmi, jakými byly revoluce roku 1905 a 1917 v Rusku, světová ekonomická krize ve 30. letech a dvě světové války. Zejména hrozby revolucí a ztráty moci a privilegií přiměly vládnoucí třídu přijmout opatření, která by tyto hrozby odvrátila.

Historie nám jasně ukazuje, že buržoazní třída nikdy neměla morální problém s překročením pravidel hry, které v zájmu udržení vlastní moci sama skrze zákony ustanovila. Stát ve všech jeho formách je nástrojem útlaku. V případě buržoazní „demokracie“ se jedná o stát, který přímo ovládá buržoazní třída k aplikaci třídní diktatury nad pracujícími. Dělnický stát je potom státem, ve kterém proletariát převzal moc k uplatnění diktatury proletariátu nad pokořenou buržoazií, pro následnou likvidaci třídní společnosti jako takové.

Bonapartismus

I během působení toho nejliberálnějšího kapitalistického státu zde neustále máme v pozadí jeho aparát, který bdí nad udržením buržoazní vlády. Policie, tajná policie, armáda, soudy a vězení neustále existují jakožto přirozená esence této diktatury. Během období významných společenských událostí, kdy buržoazie z různých příčin ztrácí půdu pod nohama, mohou tyto složky vystoupit do popředí a postupně omezovat zákonná práva pracujících, nabytých během období liberálně buržoazní demokracie. Tuto formu vlády státních ozbrojených sil, která se tváří, jakože stojí nad společenskými třídami, ale ve skutečnosti hájí výlučně zájmy buržoazie, nazýváme bonapartismem, podle příkladu vládnutí Napoleona Bonaparte ve Francii.

Bonapartismus jako takový můžeme ukázat třeba na historických příkladech řecké junty v 60. a 70. letech dvacátého století, nebo na příkladu Pinochetovy vlády v Chile. Problémem bonapartismu však je, že při své vládě rychle ztrácí půdu pod nohama. Útoky jeho vládnutí proti dělnickým organizacím zákonitě vyvolávají sílící protireakci. Nemá oporu mezi masami a tedy je udržitelný jen na velmi krátkou dobu. Je víkem na stále se tlakující nádobě, které jednou musí chtě nechtě povolit.

DSC00660

Fašismus

Křehkost, i když snadná kontrolovatelnost bonapartistických diktatur, přiměla buržoazní třídu přemýšlet nad jinými formami udržení její moci v období její krize. Fašismus je na rozdíl od bonapartismu hnutím, které má oporu přímo v masách. Fašistické organizace často vznikají jako teroristické skupiny lumpenproletariátu, které ovládá maloburžoazie, bojící se v období diskreditace čelních představitelů moci a oslabené kontroly státního aparátu o své vlastní zájmy. Lumpenproletariát, jakožto pokořená a kriminální část proletariátu, je přitom společenskou podtřídou připravenou věřit na zázraky, jen aby se jeho členové dostali ze své krize, do které byli kapitalismem zavlečeni. Proto jsou nejsnáze manipulovatelní skrze sociální demagogii. Ta je přitom naprosto nezbytná při budování fašistického hnutí. Mussoliniho propaganda, jakožto bývalého socialisty, je toho jasným příkladem.

Fašisté, hnáni vpřed demagogickou propagandou, si postupně skrze teror vynucují svou cestu do státních institucí, provádějíce zároveň teror proti organizacím pracujících, kdy se například postupně snaží přebírat ve městech kontrolu nad jednotlivými čtvrtěmi. Jejich demagogii nahrává do karet jednak období nestability, pak též v mnoha případech i přímá podpora velkokapitálu, který užívá fašistů jako štítu proti organizacím pracujících. Vzpomeňme jen, jak například Henry Ford sponzoroval Hitlera při jeho cestě k moci. Kromě německých nacistů, Freikorps a italských fašistů považujeme za fašisty třeba i černosotněnce, působící před obdobím Velké Říjnové Socialistické Revoluce v Rusku. Pokud by bolševici tehdy neuchopili na základě vůle pracujících moc, Rusko by se zajisté velice rychle stalo fašistickým státem a nikoliv liberální demokracií, jak nám to malují různí antikomunisté.

DSC00667

Fašismus, který se dostane k moci, rychle eliminuje organizace pracujících, což je jeho skutečným účelem. Na rozdíl od bonapartismu je to ovšem pro velkokapitál obtížněji kontrolované hnutí, často vedené nonkonformními osobami. Při vládě fašistů tak velkokapitál ztrácí ve fašistický prospěch přímou kontrolu nad státem. Jaká to vysoká cena za udržení jejich třídní moci! Výsledky fašistické vlády navíc nemusí být pro kapitalistickou třídu jednoznačně příznivé, jelikož například díky vládě Hitlera nad Německem kapitalisté ztratili kus Německa ve prospěch SSSR. Po nesplnění slibů v rámci demagogické sociální propagandy nutné k ovládnutí mas navíc fašismus u moci rychle ztrácí podporu, a degraduje na bonapartismus, jako tomu bylo třeba v případě Francova Španělska. Buržoazie tedy pokud možno v obdobích krize své moci preferuje vládu bonapartistickou, jelikož se na své generály může spolehnout daleko více, než na fašistické diktátory. Proto jsou dnes fašisté v Evropě redukováni na úroveň malých sekt.

Tomio Okamura a SPD

Strana Svoboda a přímá demokracie zakladatele Tomia Okamury vznikla počátkem roku 2015, během období nejtvrdší masáže buržoazních medií proti imigrantům. Programově se nijak zásadně neliší od ostatních pravicových reakčních stran, jakou je třeba Babišovo ANO. Fakticky se ANO od SPD liší pouze tím, že se jedná o konkurenční podnikatelský projekt,tématicky kladoucí veřejně důraz na trochu odlišné společenské otázky.

Okamura sám již dříve založil stranu Úsvit, která sice rovněž užívala nenávistné rétoriky vůči imigrantům a jiným etnickým menšinám, nicméně v jejích počátcích byl její propagandistický důraz daleko více kladen na populistickou myšlenku tzv. „přímé demokracie“, díky které se dříve do poslanecké sněmovny dostala strana Věci veřejné, jakožto podnikatelský projekt majitele sekuritky ABL Víta Bárty.

Okamurův skutečný zájem o otázku migrační krize je však diskutabilní. Daleko více pravděpodobné se jeví vysvětlení, že Okamura užívá společenského strachu z migrace ve svůj soukromý zisk. Co však není diskutabilní, ale prokázané, je Okamurův zájem o stranické finance, které touto svojí propagandou získá. Současné politické strany se živí různými způsoby. Od příspěvků od státu na kampaň při dosažení určitého volebního úspěchu, přes příspěvky samotných straníků až po různé dary a sponzoring, zejména lobbistů. Pro dosažení finanční prosperity strany je tak pro Okamuru podstatné i získání dostatečného počtu lidí ochotných příspěvky platit a zároveň poskytnout svou pracovní sílu pro blaho strany. Z poslaneckého klubu jeho vlastní strany byl Okamura sám začátkem roku 2015 vyloučen, jelikož z jeho strany docházelo k tunelování stranických fondů. Po svém definitivním odchodu z Úsvitu obratem založil stranu SPD, se kterou nyní zažívá ještě větší úspěchy.

DSC00661

Konec hysterii!

Zásadní rozdíl mezi pravicovými populistickými stranami, jakými jsou třeba SPD, Úsvit, či třeba ve Francii Národní fronta s předsedkyní Marine LePen, která SPD podporuje, a fašisty, je rovněž ten, že pravicoví populisté zásadním způsobem obrušují svůj radikální program s tím, jak se blíží k moci. Marine LePen například z Národní fronty vyloučila vlastního otce, který tuto stranu založil, za jeho antisemitské poznámky. Tyto strany se snaží tvářit mainstreamově, co to jen jde, pro získání si dostatečné voličské základny.

Pracující jsou dnes zároveň v poměru k fašismu v mnoha zemích daleko tíže pokořitelní, než tomu bylo dříve, jelikož zejména v rozvinutých společnostech došlo od 30. let k zásadnímu úbytku rolníků a ti, co dříve jako rolníci pracovali, byli v drtivé většině proletarizováni. Stejně tak i střední třída v důsledku kapitalistické krize dochází své proletarizace, což způsobuje skutečnost, že jsou organizace pracujících v mnoha zemích silnější, než kdy dříve. Taková situace se daleko více vyvíjí ve prospěch revoluce a nikoliv ve prospěch fašismu. Současný nárůst popularity pravicově populistických stran je však stále nesrovnatelně nižší oproti nárůstu popularity fašistů ve 20. a 30. letech minulého století.

 

Závěrem

SPD tedy rozhodně není fašistickou stranou. Tím však nechceme říci, jak již bylo uvedeno, že nepovažujeme SPD za problém. Její xenofobní rétorika podporuje ve společnosti nenávistné nálady, které bývají spojovány s konkrétními činy rasistů napadajících, či dokonce zabíjejících ty, na které strany, jako je SPD, ukazují prstem. Xenofobní nenávist zároveň s dvouciferným volebním výsledkem SPD dává mnoha lidem falešný pocit legitimity pro jejich nenávist.

Jakožto Marxistická Alternativa, česká sekce Mezinárodní marxistické tendence, razantně odmítáme jakékoliv projevy rasismu či xenofobie ve společnosti. Zároveň se však odmítáme připojit k hysterii z údajně sílících fašistů a přiřazovat tuto nálepku každému, kdo se nám znelíbí. Místo toho raději volíme střízlivé posouzení toho, kdo skutečně fašistou je a kdo není pro zefektivnění našeho boje proti těmto fenoménům. Náš přístup je tedy odlišný od přístupu Socialist workers party v Británii, která skrze svou platformu „United against fascism“ vytáhla do boje s hesly jako “No to LePen! No to the return of Fascism in Europe!”. SWP je přitom členkou mezinárodní organizace IST, stejně jako česká Socialistická solidarita.

DSC00685

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s